Dávám práci svému srdci
1 led 2015

Příhody z Oddělení dětské neurologie TN, kam docházím již několik let

Zapsala: Marie Čížková

Co budeme dělat?

Když jsem přišla na oddělení, pozorovala jsem holčičku, asi 5letou, která za mnou všude chodila. Šla jsem k ní a vyčetla z náramku na ruce, že se jmenuje Natálka. Byla celá v růžovém, blonďaté dlouhé vlásky s růžovými mašlemi. No vypadala jako andílek. Vzala jsem ji za ruku a ptám se: “Tak Natálko, co budeme dělat?”
Natálka se rozzářila, chvíli přemýšlela a pak řekla: “Budeme se radovat.”
Uvědomila jsem si, co je v této holčičce radosti a štěstí, které rozdává kolem sebe, přestože sama je tak nemocná. A nyní doma, když někdo řekne: “co budeme dělat,” vždy si vzpomenu na Natálku a řeknu: “Budeme se radovat!”
Natálko, přeji ti, aby ses uzdravila a byla stále tak šťastná.

Mikuláš

Na Mikuláše jsem v roce 2012 chodila jako doprovod. Navštívili jsme internu. Mikuláš, čert a 2 andělé vešli do pokoje, kde ležely starší paní. K jedné paní si stoupl čert a povídá: “Tak co paní, byla jste hodná nebo bych Vás měl odnést do pekla?” Paní se posadila na posteli a smutně říká: “Pane čerte, já už jsem si prožila peklo na zemi,” a vyhrnula si rukáv, kde bylo vytetované číslo. Toto je Dachau. Těžko se mluvilo dále. Takový příběh nikdo nečekal. Na chodbě jsme pak všichni brečeli.
Při každém Mikuláši na tuto statečnou ženu vzpomínám.

Junák

Jela jsem autobusem a seděla proti asi 7letému chlapci. Stále se na mne díval a pak se zeptal, kam jedu. Řekla jsem mu, že by to určitě neuhádl. Když jsem mu pověděla, že si jdu hrát do nemocnice s dětmi, aby jim tam nebylo smutno a neplakaly, nevěřícně se na mne podíval a pak vyndal z tašky sáček bonbónů. Řekl, abych je dala dětem, že je mu jich moc líto. Ptala jsem se, kam jede on a že prý na schůzku do Junáka. Navrhla jsem mu, aby řekl vedoucímu, jaký udělal dobrý skutek, že ho jistě pochválí.
Kéž by bylo takových dětí, které nemyslí pouze na sebe, ale i na druhé, více.

Auto

Zavolala mi děvčata z Lékořice, že se jim ozvala sestřička z interny, že je tam starší pán, který stále nespí a je neklidný a jestli by za ním nemohl někdo přijít. Tak jsem tam po obědě šla.
Přišla jsem do pokoje, kde tři pánové spali a čtvrtý seděl na posteli a stále se kýval. Poznala jsem, že je nervově nemocný. Představila jsem se mu a pán místo pozdravu řekl “auto”. To se opakovalo stále, ať jsem řekla cokoliv. Tak jsem vzala jeho ruku, střídavě silně tiskla a povolovala. Druhou jsem mu hladila vlasy a záda. Za chvíli se zklidnil. Položila jsem ho na záda a dále na něj monotónním hlasem mluvila a hladila ho. Za chvíli usnul. Sestřičkám jsem tedy řekla, že jdu domů a že pán už spí. Divily se, jak jsem to dokázala.
Prostě pohlazení a láska dělají zázraky.

Co může být také štěstí

Po příchodu na oddělení jsem se ptala sestry, ke komu mám jít. Řekla mi, že na pokoji č. 3 leží malý chlapec, který je tam bez maminky, je po lumbální punkci, že ho bolí záda a musí jen ležet. Když jsem přišla do pokoje viděla jsem asi 7letého chlapce s velkýma očima a moc smutného. Sedla jsem si k němu, vzala ho za ruku a on mi řekl: “Víte, že jsem cikán?” Zaskočilo mě to a řekla jsem: “Samozřejmě a co má být? Jestli jsi dobrý kluk, tak jsi přece jako všichni ostatní.” Bylo vidět, že si oddechl. Asi si myslel, že odejdu. Povídala jsem si s ním a po chvíli se ptala, jestli nechce spát, že bych odešla. Prosil, abych zůstala. Držela jsem ho za ruku a hladila. Povídal mi o rodině a pak řekl: “Já jsem teď tak šťastný.” Myslela jsem si, že třeba dostal nějakou hračku nebo měl pěkné vysvědčení, ale on řekl: “My máme doma teplo.” Očička se mu rozzářila a v tu chvíli určitě zapomněl i na bolest. Promítla jsem si v duchu, jak i v dnešní době taková samozřejmost může někomu připadat jako velké štěstí a jak asi dosud žil. A také jak některé děti v dnešní době mají vše na co si vzpomenou a přesto šťastné nejsou. I na tohoto malého chlapce si vzpomínám.

První setkání

Jednou při příchodu na oddělení mne zaujal asi 14letý smutný kluk. Nabídla jsem mu, jestli si chce zahrát nějaké hry. A tak jsme hráli, ale on se stále díval na hodinky a hry hrál špatně. Tak jsem chtěla skončit, ale on mi najednou řekl, proč se tak chová. Rodiče se rozvedli, když byl malý, a žil jenom s maminkou. Na otázku, kdo je jeho tatínek, mu nechtěla odpovědět. Až jednou prý našel listiny, ze kterých vyčetl, kdo je jeho otec a kde dělá. A tak začal telefonovat na různá místa, až se mu nakonec povedlo se s ním telefonicky spojil. Řekl mu, kdo je, že je v nemocnici a že by se s ním rád setkal. Otec souhlasil a měl přijít právě v tu dobu, kdy jsme spolu hráli hry. Mezi 5. a 6. hodinou. Pak jsme si povídali. Já jsem odcházel a tatínek ještě nepřišel. Chlapec byl moc smutný. Při další návštěvě jsem se ptala sestřičky, jak to dopadlo. Tatínek přišel a všechno si vysvětlili. Pak sestřičkám řekl, jak je šťastný, že ho našel, a že se budou dále setkávat, a že se mu splnil velký sen. Byl to odvážný kluk.

Dvě sestry

Přišla jsem na oddělení a hned ke mně běžela asi 5letá holčička. Dozvěděla jsem se, že tam má ještě 3letou sestřičku, že je přivedla sociální pracovnice, protože byly odebrány z rodiny kvůli týrání. První den se holčičky všeho bály a nekomunikovaly. Ještě druhý den mladší sestřička s nikým nemluvila, ale ta větší již byla živá a veselá. Při večeři sestřička krmila mladší dívku a já jsem měla dovoleno pod jejím dozorem nakrmit starší holčičku. Byly brambory a sekaná. Když vše snědla, chtěla jsem odnést talíř, ale ona mi ho vzala a prstíčky vyjedla všechny drobečky suchých brambor a teprve potom talíř položila. Zdálo se mi, že žiji v jiné zemi, když je malá holčička vděčná i za suché brambory.
Po nějaké době obě sestřičky odešly do dětského domova, ale určitě jim tam bude lépe než v rodině.

Chlapeček v kojeňáku

Na oddělení mi sestřička řekla, že tam mají ročního chlapečka z kojeňáku, že je slaboučký, apatický a ani nezvedne ještě hlavičku. Přišla jsem k postýlce, začala na něj mluvit a hladila jsem ho po celém tělíčku. Pak jsem mu dělala reflexní terapii na chodidlech. Chlapeček začal pohybovat ručičkama a nožičkama. Po souhlasu sestry jsem ho pak chovala, tiskla k sobě, houpala a on se najednou začal nahlas smát. Šla jsem za sestřičkou, abych jí ukázala, co všechno ten šikula umí. Sestřička to hned pověděla paní doktorce. No, obě se tuze divily. Tak jsem byla na sebe pyšná, co jsem dokázala a znovu se utvrdila, že pohlazení, láska a terapie umí prostě zázraky.